logo
logo

TeAraroa – putování Novým Zélandem (2. díl)

Slider Te Araroa v médiích

Autor :

TeAraroa – putování Novým Zélandem (2. díl)

Je 9. 2. 2018, sedím u azurového jezera a sepisuji tento článek. Od začátku mé cesty je to přesně měsíc a v hlavě se mi honí snad tisíce myšlenek, které bych chtěl v textu zmínit. Není bohužel nafukovací, ale doufám, že vám předám své zážitky co nejlépe.

FOTO

9. ledna 2018 jsem se vydal bojovat se sebou samým a začal jsem mé putování skrz Nový Zéland. Čekal mě start plánovaného treku Te Araroa, který měří něco málo přes 3000 km a je nutné překonat úctyhodné převýšení 100 km. Svou cestu jsem započal s krosnou vážící přes 22 kg, už to samo o sobě napovídá, že jsem neměl tušení. O ničem. Mé zkušenosti z putování do Santiaga nezahrnovaly šílené převýšení, extrémní počasí jako slunce, kdy se vám skoro pálí kůže na těle nebo vítr, který s vámi mává na všechny strany.

FOTO

Váha na zádech tomu vůbec nepomáhala, každý krok jsem trpěl víc a víc. Po prvních 30 kilometrech a puchýřích nalitých krví jsem zjistil, že závaží nesoucí na zádech je absolutní nesmysl. Dorazil jsem do Invercargillu a začal zjišťovat tělesná poškození. Po prvním dni obě nohy vykazovaly silné známky opotřebení, svaly bolely a celkově tělo protestovalo, jak jen mohlo. Věděl jsem, že je nutný přímý řez a opravdu promyslet, co je důležité.Všechny věci šly na zem a začala pořádná filtrace. Notebook? Byl jsem snad blázen? Jde pryč! Přebytečné oblečení a jídlo, druhé boty. Myslel jsem si, že jedu na konec světa? A tak to šlo dál, až jsem do bedny nepotřebných věcí přesunul více než 6 kg zbytečností. Vše jsem poctivě zabalil, hned ráno odnes na poštu.

FOTO

Druhý den jsem vyrazil s úsměvem na tváři a zjistil jsem, že si připadám mnohem lehčí! Paráda, tohle už půjde!Od této chvíle se šlapání výrazně změnilo, váha byla snesitelná, nálada byla lepší a já si vesele štrádoval 3denní trek po pláži až do Colac Bay, kde se cesta lámala do hor.

Konečně jsem se dostal ze silnic a obydlených míst. Pohodovou rychlostí jsem se přesouval do chráněné oblasti Longwood Forest, která mi začala ukazovat, proč se o Zélandu říká, že má nejhezčí přírodu na planetě. Cesta se znatelně změnila. Už nešlo o dlouhé plážové úseky, ale o vrcholy tyčící se do výšek kolem 1200 m. n. m.

FOTO

Každá propocená část těla byla ráda, když se mohla na vrcholu otočit a rozhlédnout po okolí. Jezera, údolí, horské vodopády, to jsou jen útržky toho, co jsem každý den měl možnost vidět. Plně chápu, proč si tuto zemi vybral Peter Jackson na zfilmování Pána Prstenů.

FOTO

Od doby co jsem vešel do hor, se v nich stále držím. Každých cca 8 dní cesta vede přes město, tak se dozásobuji jídlem a opět mě cesta táhne na nejbližší kopce.
Jelikož mimo města není žádný mobilní signál, tak jde o velmi osvobozující pocit. Telefon je na dně batohu a můžete si volat třeba do horského údolí, ozvěna vám možná odpoví.

První část trekování byla fyzicky velmi náročná. Tělo zvyklé na každodenní sezení v kanceláři u počítače protestovalo k tak častému a náročného pohybu. Po čase se ale projevil i stesk po lidské společnosti. Bylo štěstí někoho potkat, snadno se stalo, že jsem 3 dny neviděl živého člověka a tudíž jsem si začal povídat sám se sebou. A to nebyly příjemné dialogy. Naštěstí se postupem času lidi začali objevovat a sem tam někoho potkám. Většinou co člověk na trailu, to velice inspirativní příběh.

FOTO

Jižní ostrov má velice rozsáhlou síť tzv. hutů, což jsou v podstatě horské „chaty“ se základním vybavením, jako jsou postele, stůl a příp. krb k ohřátí. Jednotlivé dny se dají naplánovat tak, aby se končilo právě na hutech. Je to příjemné, protože stanování není všude možné, takže toho hojně využívám. Zatím mi to vychází, že tam spím téměř polovinu nocí.

Zatím nejsilnější zážitek pro mě byl přechod Motatapu treku. Jednalo se zatím o jeden z nejnáročnějších trailů, kdy během 3 dní bylo nutné překonat téměř 10 kilometrů převýšení. Na oplátku, ale nabízel úžasný pohled do údolí. Ještě jako bonus mě v noci přepadla vačice a ukradla mi botu. Naštěstí jsem ji našel (tu botu) v trávě opodál, takže jsem mohl pokračovat. Na boso by to rozhodně nebylo příjemné.

Druhým nejhezčím místem pro mě určitě byl Breast Hill saddle, který nabízel neskutečný pohled na jezero Lake Hawea z výšky přes 1600 m. n. m.

Každý den je pro mě v podstatě stejný. Ráno vstanu, udělám si snídani, celý den jdu, pak mě čeká večeře a brzký spánek. Ani jednou jsem nepoužil budík a ani nekoukám na hodiny. Řídím se dle Slunce a úplně to stačí. Od začátku cesty mám, dá se říci, stabilní stav denně ušlých kilometrů. Pokud je převýšení malé, tak průměrně ujdu 34 km/den a pokud se jde přes vrcholy, tak je to něco mezi 17 a 22 km/den.

U Stirling Pointu v Bluffu, nejjižnějšího bodu Nového Zélandu, jsem stál přesně před měsícem. Za uběhlý měsíc jsem se díky svým nohám dostal 613 km daleko, zdolal přes 25 tisíc výškových metrů, přečkal tropický cyklón, kdy jsem si myslel, že stan tak silné větrné řádění nevydrží (ale Hannah Falcon nezklamal!), přebrodil nespočet řek, ušel spoustu dní v promočených botách, ale každý den jsem překonal s úsměvem na tváři a těšil se, jaké krásy mi Zéland následující den ukáže.

Teď ještě zvládnout zbytek cesty. Věřím, že bude na co vzpomínat!

Leave A Comment